Tereza

Text byl sepsán v samých začátcích provozu centra a byl koncipován jako žádost o grant, finanční příspěvek, či sponzoring. Protože se jedná o popis myšlenky vzniku a provozu centra Na houpacím koni, která je v zásadě stále stejná, ponecháváme jej  v původní podobě.

Na houpacím koni

Jmenuji se Tereza Havrdová Kováříková, je mi 29 let a jsem matka 4-leté dcery. Vystudovala jsem sociální terapii a než jsem otěhotněla, pracovala jsem jako učitelka v mateřské školce. Celý projekt Na houpacím koni vychází z mých osobních zkušeností maminky na mateřské dovolené, z toho co nám (s dcerou) komplikovalo život, co nám chybělo, a co se nám kde líbilo. Nejsem obchodník, uskutečnila jsem jej ze srdce a z radosti, jsem nadšena z lidí, kteří ho přijali za svůj a kteří – ač navzájem cizí – vytvářejí úžasnou domáckou atmosféru, nabízejí pomoc či spolupráci, prožívají s námi každý problém a radují se z každého úspěchu.

Ráda bych Vás požádala o zvážení možnosti příspěvku na tento projekt, jehož účel, obsah a také finanční náročnost se pokusím dále popsat. Od začátku provozu se totiž potýkáme s finančními problémy a celé zařízení stále balancuje na hranici přežití.

V polovině září loňského roku jsem otevřela v Praze 5, kousek od Anděla, prostor pro děti a jejich rodiče, ve kterém mohou příjemně a smysluplně strávit společný čas. Centrum, nazývané Na houpacím koni, stojí v uzavřeném dvoře činžovního domu. Ve velké přízemní místnosti je dětský koutek s občerstvením, které lze při troše dobré vůle nazývat kavárnou. Prostor slouží jako místo setkání, her, výstav, divadelních představení a dalších společenských akcí. V hlavní místnosti v patře pořádáme nejrůznější kroužky a kurzy pro rodiče s dětmi a pro děti i pro rodiče samostatně. Dvůr s pískovištěm a klouzačkou v letních měsících slouží i pro posezení a venkovní aktivity.

Musím předeslat, že Na houpacím koni je otevřeno pro všechny: Pro děti, maminky i tatínky, prarodiče i kamarády, pro bohaté i chudé, zdravé i postižené. Nejsme specielně zaměřeni na sociálně potřebné, či handicapované, ale čistě na děti a jejich rodiče. Rodiče s dětmi ve městě jsou totiž sami do jisté míry handicapovaní. Pokud jen nesedí doma, neuklízejí, neperou a nežehlí, ale snaží se setkávat s lidmi, poskytovat dětem možnost zapojit se do kolektivu a něčemu je i sebe naučit, zjistí, že i ve městě jako je Praha, je málo míst, kde lze tyto aktivity uskutečnit, aniž by to bylo na úkor dítěte. Většina mých kamarádek s malými dětmi se – přes prvotní odmítání – zmítala mezi podniky jako McDonald’s a IKEA kvůli takovým drobnostem, jako je nekuřácké prostředí, židličky pro děti, dětský koutek a možnost konzumace jedné kávy i déle než hodinu. Když rodič odvede předškolní dítě na kroužek, nezbyde mu nic jiného, než 45 minut chodit okolo bloku, než hodina skončí, aby byl nablízku, kdyby se vyskytl problém a poté dítěti vysvětlovat, že se s kamarády z kroužku uvidí až zase za týden, protože po nich přijdou jiní. Obvykle pak rodiče stejně společně hledají jiný prostor, kde by si děti dál mohly pohrát, což je – zejména v zimě – poměrně obtížné. Volná hra je však pro děti mnohdy důležitější, než samotný kroužek, díky němuž se setkaly.

Proto jsem také zvolila tak velký prostor a rozhodla se nabídnout tak širokou škálu aktivit. Většina rodičů odrostlejších dětí mi říká, že se setkávali se stejnými problémy a že přesně tuhle představu měli v hlavě, jen že si netroufli ji uskutečnit. Díky svému studiu a praxi ve školce jsem poznala mnoho lidí, kteří mi pomáhají a také získala kvalifikované lektory, kteří byli ochotni jít do nejistoty, pracují s entusiasmem a radostí a mnohdy zadarmo, protože vědí, jak moc tento projekt pro mne osobně znamená a že je dětem a rodičům ku prospěchu.

Máme za sebou téměř rok provozu, ale s výjimkou jazykových kurzů jsme zatím nenarazili na nezájem. V některých kroužcích jsou zatím jen dva, tři nebo čtyři přihlášení, naopak některé kurzy se již naplnily a bylo nutné je v týdnu zopakovat. Bylo pro mne překvapením, jak velký je zájem o aktivity pro úplně nejmenší děti, pro které je čas strávený Na houpacím koni mnohdy prvním a jediným kontaktem s dětským kolektivem. Pro mnohé rodiče zase jednou z mála příležitostí setkat se s dospělými a odpočinout si od náročných starostí o potomky. Rodiče s více dětmi mohou dát starší dítě na kroužek a s mladším zůstat dole v kavárně. Když se vyskytne problém a dítě nezvládne náročný úkol být samostatné, rodič je nablízku a případně může kroužek absolvovat s ním. Kroužky se sice podobají tomu, co je všude jinde, ale většinou trvají alespoň hodinu, na rozdíl od obvyklých 45-ti minut, za stejnou, či nižší cenu. Děti tak nemusí celou dobu sedět a kreslit, či jen tancovat, ale mohou se přivítat, vytvářet rituály, které je sbližují, říct si pohádku, zazpívat písničku nebo se jen tak proběhnout. Lektoři připravují nejen hlavní náplň kroužku, ale i doprovodné činnosti. Na houpacím koni však není nutné se přihlásit do kroužku. Dětský koutek a kavárna slouží jako místo setkání a her zcela nezávisle.

Protože sídlíme v samém srdci Smíchova, našimi klienty jsou převážně rodiny z Prahy 5 a jak jsem během naší krátké působnosti zjistila, vyplnili jsme tím mezeru v nabídce volnočasových aktivit v této oblasti Prahy. Dojíždějí k nám však rodiny i z jiných městských částí a dokonce i z širšího okolí města. Také již pozoruji určitý vývoj: někteří rodiče s dětmi (zejména místní) k nám chodí častěji, či pravidelně, získávají cenné informace a rady, navazují nová přátelství, zjišťují, že se znají z obchodů a parků a teprve u nás zjistí, že bydlí kousek od sebe, stydlivé děti se postupně osmělují, jiné se učí dělit o společné věci. Na rozdíl od mnoha jiných společenských míst spolu lidé Na houpacím koni komunikují, poznávají se a vytvářejí pocit jisté lokální sounáležitosti se Smíchovem a jeho okolím.

Samostatnou kapitolou jsou divadelní představení a slavnosti. Vzhledem ke kapacitě hlediště a výši vstupného si nemůžeme dovolit profesionální soubory. Proto Na houpacím koni hrají amatéři: studenti DAMU, lektoři, účastníci kroužků i my sami. Při představeních vládne úžasně uvolněná a komunikativní atmosféra, a reakce dětí, i jejich rodičů nám potvrzuje, že i doma po nocích na koleně vyrobené kulisy či loutky vykouzlí stejně pravdivý příběh, jako výtvarně náročné a bohatě vypravené profesionální představení.

Celý projekt byl koncipován jako finančně soběstačný a já věřím, že tomu tak v budoucnu bude. Cílem není zbohatnout na potřebách dětí a mladých rodin, ale společně s nimi prožít krásné chvíle, dát dětem prostor k jejich hrám, naplnit jejich touhu poznávat svět a učit se novým dovednostem, ulehčit rodičům plnit jejich nelehký úkol a v neposlední řadě umožnit i sociálně slabším účastnit se našeho programu.

Projekt jsem na začátku uskutečnila jako podnikatelka, byl to nejsnazší způsob jak vše uskutečnit rychle a přesně dle mých představ. Záhy jsem však zjistila, že takto nemám možnost žádat ani o dotace a granty, ani o sponzorské dary, které se v tomto počátečním období jeví jako nezbytné. Založili jsme tedy neziskovou organizaci, která převzala břímě provozu a účetnictví a stala se provozovatelem centra místo mne.

Ve skutečnosti však vše funguje podobně jako na začátku, mám totiž na starosti celý provoz centra sama po všech stránkách. Pracuji deset hodin denně zdarma, ačkoliv mám vlastní dítě, o které se musím postarat a chybějící peníze doplácím z vlastního rodinného rozpočtu. Pokud sama nemohu zastat všechnu práci osobně, platím svého zástupce z vlastních peněz, protože všechny příjmy schraňuji na zaplacení nájemného, služeb a provozu. Před vlastním zahájením provozu jsem investovala nemalé peníze jak na rekonstrukci prostoru a adaptaci z původní autodílny na nové využití, tak i na zaplacení tržního nájemného 32.000,- Kč měsíčně od srpna do prosince loňského roku. Neočekávám návratnost této prvotní investice (cca 600.000,- Kč), ale je pro mne velmi obtížné stále dotovat dosud nerentabilní provoz. Kavárna je laciná a nevydělá ani na obsluhu. Nájemné musíme platit čtvrtletně dopředu a to mne nutí také požadovat čtvrtletní předplatné od účastníků kurzů a kroužků, což se ukazuje jako problém. Jsem nucena dělat rozdíly mezi rodiči podle možnosti předplácet, což limituje možnost poskytnout prostor těm, kteří mohou platit pouze z týdne na týden.

Setkávám se denně s lidmi, kteří mají finanční nouzi, chodí k nám alespoň do kavárny, a rádi by zapsali své děti do kroužků. Někteří se ranou osudu (úmrtí v rodině, rozvod, úraz) do finančních problémů dostali v době, kdy dítě již přihlášené bylo a chtějí jej odhlásit. Samozřejmě se jim snažím vycházet vstříc a nabídnout pro ně přijatelné podmínky. Takové individuální řešení však ve větším měřítku není možné. Jediným, kdo neplatí za kroužky je moje dcera, která se mnou po školce tráví Na houpacím koni veškerý náš společný čas. Jinak všichni kamarádi i příbuzní – včetně mého manžela – za kroužky platí. Jde totiž o přežití.

Čekají nás v budoucnu také další nemalé investice, jako například stavba podlahy v místnosti pro kroužky, výroba nových vrat namísto stávajících plechových, či úprava poškozeného betonového povrchu dvora. Věřím, že v budoucnu se nám jako neziskové organizaci podaří získat i větší jednorázové dary na podobné účely. Podrobný rozpis nákladů a příjmů je uveden v rozpočtu. Součástí rozpočtu je i text vysvětlující aktuální kritický stav a předpoklad vývoje do budoucnosti. Zcela zásadní položkou rozpočtu je nájem, který je třeba platit za všech okolností, nezávisle na zájmu o kroužky a obratu kavárny. Navíc i během dnů volna a prázdnin, kdy je odliv lidí z města jasně patrný na návštěvnosti kavárny i kroužků, nemluvě o letních prázdninách, kdy téměř žádné kroužky neběží a je v provozu pouze kavárna.

Proto si dovoluji obrátit se na Vás se žádostí o podporu. Jakýkoliv příspěvek, byť i zcela minimální, by nám velice pomohl překlenout toto stále ještě startovací období. Doufám, že jsem přesvědčila o smysluplnosti našeho počínání a přínosu pro mladé rodiny z Prahy i širšího okolí a že myšlenka, pro kterou projekt vznikl a důvody, proč žádám o podporu jsou srozumitelné.

Uvědomuji si, že jsem podrobnou rozvahu o nutných nákladech a očekávaných příjmech ve svých úvahách při přípravě celého projektu do určité míry odsunula do pozadí a jaksi intuitivně očekávala, že čas ukáže. Musím však říci, že jsem tomu ráda. Pokud bych dopředu znala všechna nebezpečí a rizika, která se ukazují nyní, nikdy by tento podnik nevznikl.

Nejčastěji se mne lidé po přečtení tohoto textu ptají proč to tedy všechno dělám, když jsou s tím pouze starosti, žádný zisk a mnoho práce. Moje odpověď je jednoduchá. Všechno, co nám s dcerou v prvních letech jejího života chybělo mne přivedlo na myšlenku vymyslet projekt, který by splňoval naše představy. Tak jako někdo má sen odjet lovit lososy do Kanady, já jsem si umanula zřídit centrum Na houpacím koni a jsem velmi ráda, že jsem se k tomu odhodlala.

Nadšení rodičů, kteří k nám chodí, radost jejich dětí v kroužcích a při hře, pláč při nucení k odchodu, obava rodičů neplánovaně se našemu podniku přiblížit, aby děti nevyžadovaly „jít do koníčka“, to vše mně potvrzuje, že se jedná o dobrou věc, která lidem chyběla a je jim prospěšná. V neposlední řadě i radost mé dcery, která centrum přijala za svůj druhý domov a když jeden den vynecháme, diví se proč, mne těší a utvrzuje, že jsem se rozhodla správně.

Tereza Havrdová Kováříková

Na houpacím koni